Svatý Nos
Nachází se severozápadně od města Usť-Barguzin u východního pobřeží jezera Bajkal. Svatý Nos je s pevninou propojen Čivirkujskou šíjí. Poloostrov má velmi členitý terén, nadmořská výška se pohybuje mezi 456 a 1877 m n. m. (Pik Markova). Půdy jsou nejčastěji písčité, hlinitopísčité, podzolizované a na strmých svazích dochází k jejich značné erozi. V horských oblastech se vyskytují vrchoviště a rašeliniště. Permafrost se na horách ve výšce okolo 1800 m n.m. nachází cca 90 cm pod zemským povrchem.
Ostrá kontinentalita východní Sibiře je na území poloostrova zmírněna vodní masou Bajkalu, čímž klima získává částečně oceanický charakter. Teplotní výkyvy jsou oproti ostatní Sibiři mírnější až o 20 stupňů.
Esso
Nachází se ve střední Kamčatce na území Bystrinského přírodního parku. Nadmořská výška lokality je 500 – 1 600 m n.m. V oblasti se nachází velké množství termálních pramenů. Půdy jsou zde sopečného původu v různém stupni geneze. Ve vyšších polohách se vyskytují polygonální proudové půdy. Na prudších svazích jsou rozsáhlá suťová pole.
Pro Kamčatku je typické chladné monzunové klima s velkou odlišnosti mezi pobřežím a vnitřní částí poloostrova zakrytou horami. Oblast Střední Kamčatky se vyznačuje spíše kontinentálním klimatem.
Oblačnaja
Nachází se v Čugujevském rajonu v pohoří Sichote Alin, severovýchodně od městečka Jasnoje. Oblačnaja je nejvyšší horou Primorského kraje. Nadmořská výška lokality je mezi 1 000 a 1 854 m n.m. Půdy jsou sopečného původu, hnědozemě kyselé podzolizované, povrchově glejové půdy jehličnato-širokolistých lesů, hnědozemě a železito-humusové podzoly horské tajgy a blátivé půdy horských holí. Na svazích převládá suť.
Historicky, floristicky a geograficky se tato makroprovincie výrazně liší od ostatních oblastí Sibiře, v důsledku čehož se již od počátku minulého století vylišuje jako samostatná botanicko-geografická oblast. Pohořím Sichote Alin prochází hranice mezi kontinentálním a přímořským klimatem.
Borovice zakrslá (Pinus pumila (Pall.) Regel), rusky nazývaná „kedrovyj stlánik“ je pomalu rostoucí, dlouhověká (300 - 1000 let), stín snášející a stanovištně stálá jehličnatá dřevina keřovitého vzrůstu. Dosahuje výšky 3 (až 8) m a průměru kmenů vzácně přes 20 cm. Vytváří hustou spleť poléhavých, na konci zdvižených, vystoupavých, až 15 m dlouhých větví bez hlavního kmene, které formují kuželovitou korunu. U poléhavých větví při styku s půdou dochází k tvorbě adventivních kořenů, čímž se celý polykormon stabilizuje. Zřídkakdy má tato borovice podobu nevelkého stromku (3 - 4 m).
Kůra větví je hladká, temně šedá. Mladé letorosty jsou šedohnědě ochmýřené, pupeny jsou válcové, špičatě zakončené, silně smolnaté. Šedozelené, tuhé, trojhranné na okrajích jemně pilovité jehlice (dlouhé 4 – 8 cm) se nachází ve svazečku po pěti a na větvích setrvávají dva až šest let. Mladé megastrobili (samičí šištice) jsou fialovo purpurové. Zralé šišky jsou zpočátku zelené, později světle šedohnědé, lesklé, vejčité, dosahuji délky 4 – 5 cm a šířky 2 – 3 cm. Apofýzy jsou s odstávajícím umbem (pupkem). Šišky obsahují 35 – 40 jedlých semen („oříšků“). Semena jsou 5 – 6 mm dlouhá, široká 2 – 3 mm, hněda, bezkřídla.
Plodit začíná nejdříve v 25 – 35 letech v závislosti na ekologických podmínkách. Plodí každoročně,ale slabě, semenné roky se opakují obvykle po dvou až třech letech. Semena jsou roznášena především „kedrovkou“ (ořešníkem) a burunduky. Může vytvářet přídavné kořeny (zvláště v mechových tundrách). Kořenový systém je převážně povrchový, středně vyvinutý.
Jedna se o silně mrazuvzdorný druh, odolný proti studeným mořským větrům. Křoviny borovice zakrslé velmi trpí požáry a na požářištích se zmlazuje středně.
Pro tento druh je charakteristická široká ekologická amplituda. Svým areálem zasahuje do Zabajkalí, na Kamčatku, Kurilské ostrovy, Sachalin, do severní Číny, Koreje a Japonska. V jižních částech areálu plošně zaujímá subalpínský pás, kde roste na kamenných sutích. V mnohých regionech Jakutska a v Zabajkalí tvoří podrost v modřínových a limbových lesích. Porosty kedrového stlániku jsou často na kamenitých a skalnato – štěrkovitým půdách horskych svahu. Velké plochy zaujímá i na hlinitých, hlinitopísčitých, písčitých a podzolizovaných horských půdách. Na rovinách obsazuje i rašelinné podzolizované glejové půdy a rašeliniště s vysokou úrovní permafrostu. Na Dálném Východě roste na jedné lokalitě s dubem a ostatními listnatými dřevinami, na Sachalinu a Kurilách s kurilským bambusem.
Trvalé výzkumné plochy (TVP)
jsou založeny na území přírodních a národních parků s minimálním vlivem člověka na strukturu a složení přirozených porostů. Lokality pro výzkum byly vybrány ve třech oblastech v rámci přirozeného areálu tak aby byla v maximální možné míře podchycena proměnlivost druhu. V západní části areálu se lokalita nachází na území Burjatské republiky (Svatý Nos), jihovýchodní část reprezentuje Primorský kraj (Oblačnaja) a severovýchodní část areálu je zastoupena lokalitou v oblasti Střední Kamčatky (Esso). Na lokalitách Svatý Nos a Esso jsou plochy rozloženy do třech výškových stupňů (přibližně 500 m n.m., 800 – 1 200 m n.m. a 1 400 – 1 800 m n.m.) reprezentujících nejnižší, střední a nejvyšší polohy výskytu borovice zakrslé. Na lokalitě Oblačnaja jsou nejníže se vyskytující jedinci Pinus pumila přibližně v 1 000 m n.m. Z tohoto důvodu jsou zde TVP pouze ve středních a nejvyšších polohách.
TVP jsou čtvercové a jejich velikost je 50 x 50 metrů. Na svahu je orientace čtverce vždy určena sklonem (horní hrana je vždy nejvýše položena), na rovině pak orientací ke světovým stranám (horní hrana je vždy na severní straně). Na každé TVP je vybráno pět jedinců a to vždy co nejblíže středu plochy a středům stran čtverce. V případě, že se na TVP nevyskytuje dostatečný počet jedinců je počet zkoumaných jedinců snížen.